Setkání

SETKÁNÍ

 

Co jsem přišlo, všechno temnělo,

štěstí dlouhého trvání nemělo.

Plakalo vše, co plakat umělo,

zlé potom k horšímu denně se měnilo.

 

S hlavou v dlaních jsem klečela,

opřena o postel němě jsem brečela,

neměla slov, jenom jsem mlčela,

přece však přece mi duše křičela.

 

Někdo mě za ruku tiše vzal,

volal mě jménem, k životu zval,

letmý polibek na tvář mi dal,

než jsem se otočila, byl ten tam.

 

Radost mi kalilo smutku to břímě,

že onen milý hlas nezůstal při mně.

Světlo jsem vnímala, a přece temně

vidělo srdce mé hluboko ve mně.

 

Volala jsem ho: milý můj, lásko a něho,

toužila cítit zas polibek jeho.

Pro něj bych strpěla cokoliv zlého,

vzdala se pro něj života svého.

 

Promluvil! A něžně mluvil dál a dál,

svou velkou láskou se ke mně znal.

Pak se mi ještě poznat dal,

vše kromě lásky stálo opodál.

 

Na struny mého srdce mi jemně píseň hrál,

tiše mi zpíval, že si mě právě vzal.