KRÁSA, BOLEST A SMUTEK
KRÁSA, BOLEST A SMUTEK
KRÁSA, BOLEST A SMUTEK
nalil si sklenici svého oblíbeného rumunského Pinot Noir
jehož poněkud zemitý buket příjemně korespondoval s chutí
která před polknutím upomínala na vůni mladého sena
zvlhlého krátkým letním deštěm
zapálil si dýmku a na stole svíčku
pustil si Adagietto z Mahlerovy 5. symfonie
a pohroužil se do svého nejintimnějšího světa
který byl přístupný jen jemu
a kam nikoho jiného nepouštěl
tedy rád by tam někoho pustil
jen jeho jediného
ale připadalo mu to tak absurdní
tak neskutečné
že se toho nikdy neodvážil
aby se neblamoval
aby se nezhroutilo tohle jediné útočiště
kde mohl bez zábran
dát volný průchod všemu
co ho uvnitř tak svíralo
tak bolestně svíralo
zároveň ale božsky krásně
jako by nic hluboce a nadpozemsky krásného
nemohlo existovat mimo utrpení
tóny Mahlerovy hudby
se zvolna rozlévaly jeho nitrem
spolu s lahodnými doušky vína
a otvíraly v něm ta nejskrytější zákoutí
chráněná pevně před vnějším světem
pouštěly k nim čistý imaginární vzduch
aby se bez přístupu k němu
nestala mrtvými zatuchlými kavernami
v hlubokém pohroužení do světa věčně se rodící panenské krásy
která nemá konkrétní obrysy ani tvar
a jež rozkvétá z čisté ryzí bolesti a sama je její nejušlechtilejší formou
mu začaly vstupovat do očí slzy
slzy stesku a údivu
nad tím
že se smí něčeho tak jedinečného dotýkat
že se ho to zmocňuje
a prostupuje jím z nitra přes spánky až k zavřeným víčkům
a skrz ně se dere ven
styděl se plakat i sám před sebou
ale čím víc se tomu snažil bránit
tím víc se mu to nedařilo
až se nakonec poddal
a nechal všechnu bolest tryskat svobodně na povrch
to byly ty okamžiky
kdy se stával skutečně jen sám sebou
nemusel v sobě nic potlačovat
nic předstírat
a všemu mohl nechat volný průchod
netrvalo to dlouho
ten prožitek byl ale tak intenzivní
že ho důkladně pročistil až na samé dno duše
a pak už jen dozníval ve slastné zklidňující se euforii
spolu s Mahlerovou hudbou
cítil
že je šťastný
a že tomuto štěstí
se nic na světě nevyrovná
bolest se proměnila v laskavý smutek
který umí hladit
věděl
že jemu souzená láska
se skládá z krásy bolesti a smutku
a stejně je tím nejúžasnějším
co ho kdy mohlo potkat
Praha, 9.2.2018
https://www.youtube.com/watch?v=Les39aIKbzE
Komentáře (23)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
dotýkáš se, tam někde uvnitř se hebce dotýkáš... neuvěřitelný!!!
mám slzy v očích...
tolikrát jsem si přála umět se dostat k člověku natolik blízko, aby nemusel nic a já věděla a nejen to, ještě jsem se toho mohla dotknout, pohladit, pochopit, pomoci... a také jsem si tolikrát přála, aby někdo mohl přijít do mně a dotknout se toho a umět to vytrhnout či jen pohladit nebo hlavně pochopit...
někdy později mi také došlo, že ti lidé o to nestojí, ne tím, že přijdeš a je to... je to daleko obsáhlejší, niternější, dlouhotrvajícím procesem... a někdy jsou to jen záblesky, které buď pochytíš a víš nebo ne... a nebo si ani ten člověk neuvědomí, že pustil, hned se uzavřel, ale určitou jemností či pohlazením dostane odpověď... a přes tohle zase on vnímá tebe... je to proces, jsou to okamžiky, vteřiny, kdy to vzniká a stejně tak to může i odejít... je to to nejlepší, co mě potkává... mám slzy v očích a díky tobě za tento text, díky ti i za to, že to máš v sobě a dáváš dál, děkuju nápadu, že tu jsem a děkuju tam někam, že právě tohle dokážu cítit... :-)
11.02.2018 22:17:27 | zelená víla
To je moc fajn, jak dokážeš procítit tento text, moc hezky se mi to čte - děkuju :-)
12.02.2018 20:52:50 | Amonasr
Ami...ach ... to bude fuška. musím ... několikrát poodejít. musela jsem číst asi napětkrát. protože bulím. MOC.... nebýt hudby, možná tu nejsem. zachraňuje. vím o několika lidech, které zachránila. a - neznám nic blaženějšího, než sednout se skleničkou vína, a pustit hudbu- a ještě něco. musí být tma. sametově černá, hustá tma. když vyplázneš jazyk, cítíš ji. poslední dobou si ji pouštím do sluchátek. zní jenom pro mně. a Ty, milý Ami, Ty jsi napsal tak... neskutečně skutečně, že mne to fakt dostalo. a bude trvat dlouho, než se vzpamatuju. a už odcházím. ale bulím dál...děkuju. *ST*
10.02.2018 14:11:47 | Anděl
jednak mám rád Mahlera-Pátá je Hospodinova***
druhak - uchopit tak přesvědčivě enigma tajemství radosti života-jako Ty-je velkej kumšt..ejhle od Prousta zas další vyvolenej...***Amone patří Ti můj velkej obdiv+na triku máš mou probuzenou radost....St* .-D*
09.02.2018 22:43:32 | Frr
jo,Pepo, někdy člověk přijde o poslední útočiště ... i takové jsou chvíle.Když dnes slyším příběhy těch starých lidí. Když skončila válka, zapalovali pod širou oblohou ohně a tančili a zpívali.Úsměv ... z
09.02.2018 21:56:41 | zdenka
To je pak smutné, Zdeno - svá útočiště, kde na nás nikdo a nic nemůže, bychom si měli chránit, co to jde... Ale co zrovna Tobě bych měl povídat... :-)
09.02.2018 22:02:42 | Amonasr
Bravo!Z duše bravo!Tobě i Mahlerovi...ostatní slova jsou už jen kecy...s dovolením si uložím :)
09.02.2018 18:15:15 | Malá mořská víla
Díky za takové přijetí, Gábino :-)
09.02.2018 21:58:05 | Amonasr
Ta mluví z hloubky duše a dost dobře se s ní dokážu ztotožnit ... krása, bolest a smutek...přesto to největší a nejúžasnější co nás potkalo :)
09.02.2018 22:03:10 | Malá mořská víla
.....věřím Ti milý Pepo.....hudba má jedinečnou schopnost pohroužit člověka
v sama sebe a dotýkat se zevnitř a dál už to víš sám.............Ji./úsměv/
09.02.2018 17:54:00 | jitoush
Úplně jsem se Tě milý Ami představila.
Citlivý člověk vnímá své okolí empaticky,
ale jako muž se snažíš své pocity potlačit.
Při hudbě Mahlera, mírně ovinen vše vyplave
povrch.
Ale i to je potřeba. Krásné. ST*
09.02.2018 17:05:04 | Šípková Růženka