Zapomínáš svou tvář,
stáváš se tichou ozvěnou,
svlečena z těla do svlačce,
láska zná křehká pokání,
slova jsou rozlitý kalamář,
ve větru haluzkou zlomenou
prokveteš hořkosladce
poslední vteřinou svítání.
Trhám tě po květech
k prvoplodům,
jabloň je v půli zlomená,
čas klečí v hodinách,
rány se zcelí po tvých rtech,
beránčí roucho oblakům,
jsi loukou zvrásněná
krása zakletá v čekankách.
Sbírám Tě zlehka očima
a každý mžik je otazník,
šípem spojeným s tětivou,
jsou hradby mezi námi,
obloha lampy rozžíná,
osud je prohnaný karbaník,
z rukávu tahá srdcovou,
paže nám prokvetly jabloněmi.
Vymalovaná nejen jabloněmi,
posetá sbírkou haluzí…
Zaplesali by slepí, němí,
ať v lese dlí, či na luzích.
Pár rýmů sice mlhavých až skoro neviditelných (zejména ve třetím osmiverší), ale psaná srdcem a city vybarvená.
20.08.2018 01:34:55 | Špáďa
líbí se mi, jak báseň graduje, obzvláště od druhé strofy, nádherný obrazy...tiše ukládám
18.05.2018 15:03:03 | Stavák
.....sbírat zlehka očima je krásné.....a já zlehka sebrala z Tvých
veršů pel plný něhy.....jako vždy...."plné"jsou Tvé verše....díky básníku..
......Ji./úsměv/
15.05.2018 19:46:03 | jitoush