Šero

„.. prach než usedá.. prach
ta zavátá éteričnost odstín vod
její kámen její oheň
marast momentu na grilu věku
s bohem v lásce v její všemohoucí něze osvobozen..
jsem součást jich zrnko
prachu“


Po návratu kovový j:s:i fungoval jen do modré neděle
všecko se to rozlítlo leknutím i upuštěná keramická mísa lesních jahod
bylo třeba udělat hodně věcí
jako třeba odvézt křemíkový motor do šrotu
tedy napřed to rozebrat
na téměř elementární suroviny proč
motor který měl jednou vyrábět energii z vodíku
již k nepotřebě když tu (ne)jsi

změnila se poloha těch věcí a i podivných náhod
stejně tak třešní co letos příliš rychle dozrály
sice j:s:i jich pár i rozdal
i pár větví odlehčil stromu a světlu
jenže tíha sazí přece jen
svět luny
zábla
.
je to tak
na čem záleží
u pobledlého kamení bez křísivé vody?
nevíš
být kde
doma
a už i třešně kvasí
tam nebo tady nebo mi poraď prosím
jak nosit si domov uvnitř
když to místo venku se přece jen mění
je v čase setí rozkvetlých zrání sklízení
padajícího listí
i v čase zimy

orel těžební společnosti a přítel skal a moře ti poradil
že doma jsi tam kde pověsíš klobouk
a ty jsi uviděl saturn
což je taky takový klobouk
ano ten mohl pověsit do prostoru stvořitel
a ten smí být doma všude
a proč ty doma nejsi..

jenže co když to nejsi jen ty
ba dokonce co když jim není dobře
protože máš svůj pramen svůj domov již jinde?
třeba jednou to půjde všecko lehce sdílet?

..

v tu neděli už bylo všechno vybité
malátné a bledé
odražené svitem z měsíce
skrz křišťál slzovin
a suchý dok je také třeba dobrý úkryt před jezerem s křídly
a ty nic jsi nejedl a potřeboval ses napít čisté vody
aby se čas nezastavil ani život okolo
třeba jen došlo k nějakému tvému zbrždění
ustrnutí drah kde postrádáš smysl co dál a to vše se děje
v tak nepatrné části vědomí
v tak nepatrném utajeném elementu
v sotva znatelné energii ač se ti zdá že je věčná a velká temnota
a po ní ještě větší prázdnota
taková že máš pocit konstantní
a tak se stoupající tíhou se zpomaluje srdce

je období bouřek
vnímáš to napětí v mracích a míváš závrať
pomohl by mírný déšť?

snad květinám a jezerům

pomohl by vlídný vítr?

snad lodím v bezvětří a těm s křídly

viděl jsi ten neznámý objekt lásky vesmíru
než nastane půlnoc je zero s křídly
myslíš že spadne nebo odletí?

to jak o tom přemýšlíš přece něco zračí

a loučící se slunce nad lesem když pluje
ve křiku mláděte káněte v té naléhavé prosbě kde jsi
ptají se i borůvky jací
jsme my kamenní synové luny dárci domova
toho útočiště v bezpečí
i té melodie
toho místa kam se bytost ráda vrací
s kamínky na ruce či na řetízku nás také nosí
i blízko toho místa životnosti odkud dokážeš předat cosi povzbuzujícího dál...

vezmi i to do zurčivých přání
i to potřebuje vodu aby čistým a srdečným se stalo
a paprsek slunce propojující ukáže i svět
teď víš jaká je tu slabší gravitace
i jak mluvíme my kameny
vím že jsem jen měsíční
a ty máš pocit že jsem jezero s křídly
a z motoru zůstal ti jen stator bez cívek
a nové slunce nová země i nové příšerky bloudící duše
a proto již čeká uhlíkové tření?
jen tam budeme doma?
v těch jiskrách času
i u všech hvězd?

a kde je to vnitřní ty a naši?

kde je kočka žaluzie pes i duch co nás trochu straší
a to chrápání a vrzání
a kde jsou souznění a jejich šálky čaje
a kde jsou polibky úsměvy doteky i po trapasu
objímání loučení vítání i slzy i ticho i čtení tvoření proč
když máš rád
opuštěné ostrovy planety j:s:i kovový
když světům teče na knot
to jezero s křídly
slyšíš
až když taje…
a je