Náhlý spád

Nevím co je to zač...jak se tomu říká,
měl jsem v hlavě předtuchu, co mi dávala naději.
Teď tam jsou trosky a všechno se tam mícha,
jen chvilkový sen v podzimní aleji.

Jed, co se mi dostával postupně do mysli,
naivní víra v to, co mě celou dobu vznášelo.
Virus, co mi postupně kradl kyslík,
a ze všeho nejvíc afekt k tobě, to mě proklelo.

Proč tak složité, když to může být tak snadné,
proč mi srdce napovídá, že jsi ta pravá, jediná.
Proč mé dlaně jsou bez tvých tak chladné,
ale rozum to odmítá.

Dříve jen beznaděj a bezmoc,
počátky slibné...pak už ani chvíli.
Sám sebe jsem se ptal: jak dlouho ještě budu moct...ale proč?
Proč s tebou to sílí...

Tvůj první úsměv, tvůj první hlas...
co to bylo? difuze?
Bylas uvnitř...však pak ukázal čas,
že to byla iluze.

Dala jsi mi šanci, dala jsi mi sílu,
pocit že se nevzdám...pocit že se udržím.
Nyní tam někde marně hledám víru,
ale tak dlouhou cestu nevydržím.

Mít tě po boku, mít tě pořád u sebe,
barva růže co jsem ti dal, je červená.
Říkala jsi, že to vše vidím slepě,
myslel jsem ale, že víš co to znamená.

Ptáš se, proč ti to píšu...proč skládám rýmy,
nečekám že tě to oslní, že bys prozřela.
Chci ti jen vyjádřit, co k tobě cítím,
tak krátký čas, co semnou udělá.