Společnost v osamění

Nenošený šaty

leží mi ve skříni

schovaný na zvláštní příležitost

rtěnce už vypršelo datum expirace

pořád stejně rudá a neslíbatelná

boty na podpatku

aby byl důvod mi nabídnout rámě

dámě – nedá mě

 

sytě barevné vzpomínky

visí na zdi

a jsou vybledlejší než jejich černobílé odlesky

na bílé zdi

 

uschlá kytka ve váze

už dávno nevoní lesem, touhou, nadějí

ale přesto při dotyku píchne

– a to nemá trny

 

nástěnka mých poslepovaných střípků

chvil, co byly a už se nevrátí

jako výstavka radostí, které vyprchaly

působí zbytečně

zoufale 

a osiřele

 

priority máme každý svý

a když se na chvíli potkaj

... tomu se říká štěstí