… hluk ticha

Hluk ticha domova, kterýžto půvabu Tvého postrádá,

mne tklivě svírá v myšlenkách, však brzy

procitá vědomí mé, žes stále a mne máš ráda,

leč byt jest smíchu Tvého prost, mne tím mrzí.

Jal jsem se pátrati, by ručka Tvá mne hřbetem pohladila.

Rci, drahý, co trápí Tě, jen vyslov Tvůj to duše smutek?

Inu dím: Šeď chmur krásy nitra mi vzpurně obsadila,

v nich, kde hvozdů svit, tam dřív pramen tiše tek.

Vrať se, drahá má, utlum onen hřmot srdcervoucího ticha,

neb pozbudu již navždy svého sluchu,

žehnám melodii retů Tvých, kterážto tak vroucně dýchá.

Už, už slyším linouti se ji v onom ticha vzduchu.