Znám to místo
kde nebe prostoupila
hvězdná záře
kde držel jsi mou dlaň
a úsměv rozněžnil ti tváře
znám to místo
kde naposled jsi stál
jednou půjdu tě hledat
třeba až na konec světa
až za údolí smutku
a možná ještě dál
je smutné se vracet na ta místa
když máme jistotu
že už se tam neobjeví
jednou jsme si slíbili
že ten kde zemře jako poslední
toho druhého vyhledá...
03.08.2019 12:28:25 | piťura
..nikdy nepolevit...a jít.....až za obzor.....s Láskou v srdci.....Ji.
/úsměv/
01.08.2019 22:04:46 | jitoush
Na tu lavičku si pamatuji, ale už ji nikdo nehledá...jinak skvělá báseň. ;-)
01.08.2019 17:18:21 | Marten
Není vůbec těžké Ti to věřit - krásnosmutně podaná nostalgie, která se opravdově dotýká :-)
01.08.2019 13:58:16 | Amonasr
Jsem ráda Amonku, že jsem se Tě zase po tak dlouhé době mého literárního trucování zase dotkla:-)))děkuji
01.08.2019 20:38:34 | Nikita44
Až jednou vyrazíš, nezapomeň si přibalit do torny malého prince.
Až ti bude nejhůř pomůže ti
01.08.2019 09:32:19 | Blázen
Zamilovanost která se neřídí pragmatičností a logikou. Zato má navrch poloslepých emocí... ach, ale tak úžasných!
Pěkná báseň plná víry a energie.
31.07.2019 23:11:25 | šerý
možná Tě hned za tím údolím smutku pořád čeká a jak se objevíš, vrazí Ti do rukou rozpačitě kytku..ST* :-D*
31.07.2019 22:04:30 | Frr
PRINCEZNO NIKITO! :) JE TO VELICE NÁDHERNÉ :)
31.07.2019 21:14:13 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
Já velice děkuji Leni:-)
01.08.2019 16:49:30 | Nikita44
Jsi zlatíčko :)*
01.08.2019 17:12:07 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA