Obrazy

 

Nechala jsi odemčeno,

byt však zeje prázdnotou,

srdcem bolest prokvétá,

prach se líbal s parketami,

rezonuji tvoje jméno,

duch zvítězil nad hmotou,

mezi prsty vadnou léta,

s Tvými city ztracenými.

 

Skládám si tě osmibokou

v šifrách mistra Leonarda,

hledám skrytou podstatu,

zrcadlo je lhář i v písmu,

nahotnou a prostořekou,

poloosou od Rembrandta,

ve svém jemném náčrtu

zjevíš se mi opět ve snu.

 

V hrdle vázy slunečnice

natrhané od Gogha,

porovnám je vzpomínkami,

tak jak vztáhla jsi čas ke mně

provoněnou paží slunce,

dotkla jsi se zhluboka

krásná dáma s květinami,

darovaná pro mě skromně.

 

Maluji své touhy po skle,

tichou poštou do dálek,

věčná býváš pouze v zimě,

na jaře Tě smyje mžení,

vodorovná,křivky svislé,

mělas křídla vlaštovek,

na štětci mi ulpěl svorně

úsměv Tvůj za kuropění,

prostor, čas, vše vzdáleně