Vášeň
Vzplál můj oblek – shořel.
Nemám šaty.
Nahý k hoře stoupám;
krásy hledat.
Sňal jsem na zem kosti
a k snům se dal.
Bez nich stažen z kůže,
vím, že jsem půl.
Srdce předám hlavě.
Zcitované!
Sukně hvězdám svlékám:
Étericky.
Něhu v nervech cítím.
Netoužebnou.
Přitom stavím z anchu
mauzoleum.
Kde čas zbarvil zbytky
z torza mého.
V lidský život splynou.
Jako urna.
Hodně myšlenek najednou. Ten konec mi připadá malinko temný- urna. Ale asi to tak cítíš .-)
Přesto se mi báseň líbí a ráda dávám..ST..
19.04.2020 21:38:36 | Jaruška
Moc se mi líbí verše ,,Sňal jsem kosti na zem...bez nich z kůže stažen" velice zajímavé. Hezký večer
11.04.2020 22:41:40 |
Začátek slibný a živočišný, vyústění však ve smrt..jde o příběh žití, zřejmě. ;-) Tak pak asi ano, tak by se to chápat dalo.
11.04.2020 19:12:59 | jenommarie
Neobvyklá, zvláštně pojatá báseň... moc se mi líbí!
11.04.2020 18:17:18 | Helen Zaurak
Děkuji za návštěvu, jsem rád, že se ti líbí, neobvyklost a zvláštnost mě těší, i když to můj záměr zrovna není. :)
11.04.2020 19:04:51 | Xardas