RACEK CHECHTAVÝ

RACEK CHECHTAVÝ 

přednášel jsem svojí ženě
moje básně lehtavý
nad námi vprostřed nebe
krouží racek chechtavý

zdá se dobře pobaven
oblíbil si mojí poesii
já ale jsem tak unaven
musím si sednout, aspoň chvíli

tak usedli jsme na lavičku
byla trochu vrklavá
zvedl jsem seschlou větvičku
taková je teď moje nálada

ani myšlenka tvůrčí nechce zrát
racek zbytečně se chechtá
s textem musím doslova se prát
tak jak zachytit ten zbytek léta

něco se ve mě svíjí a chce ven
znám to, ale netuším co to je
dříve říkával jsem "čert to vem,
no uvidíme, až to dozraje"

obyčejně koncem léta mnohé zraje
něco ale až na podzim dozrává
Můza si se mnou hraje
mě přepadává tahle nálada

racek se chechtá a slunce svítí
vstali jsme z lavičky a jdeme dál
kolem nás v trávě luční kvítí
ale já, jakobych se bál

jsem to já, kdo neví jak dál?
jako by mě síly opouštěly
já vždy s životem se rval
teď rád přijímám rámě mojí ženy

racek stále nad námi krouží
čeká na další rýmy
žena ví a pláče a se souží
"racku, teď jsi mezi svými"

"ty rozumíš mýmu psaní
proto chechtáš se tak divně"
bolestné podzimní je zrání
tak lapám po něm chtivě

jdeme stále dál s mojí ženou
voňavá je pod nohama zem
často mi je opornou stěnou
však teď ze rtů dere se jí sten

racek nad námi, žena jihne
neříká nic a bere mě za ruku
ale najednou se rozběhne
utíkáme pryč, tichu i hluku

tichu i hluku, chladnu i horku, světlu i stínu
racek nad námi sotva nám stačí
chci utéct tomu tíživýmu spleenu
zdalipak rozumí tomu mozek ptačí?

možná utíkáme i sami před sebou
nevyřešené věty z té spousty vět
sami jsme si naší ozvěnou
racek otáčí a letí zpět

už vím, že pero zas vezmu do ruky
brzy se už vracíme domů
vím, teď nebudu psát patoky
v rohu pár sklenic podzimních plodů

až příští podzim zas přijedem do naší zátoky
náš racek z nebe nás pozdravi
zas budu mu předčítat z mé knihy sloky
snad porozumí jim, náš racek chechtavý