Odevzdaná

Proč slunce vychází každý den
a země se stále dokola točí.
Proč už neskrývám úžas z tebe jen
a lásku snadno vyčtu ti z očí.
Večer jediný, kdyby před námi byl,
svoje ruce bys zvedl, mé tělo osmělil.
Nejsi nesmělý, z tvého pohledu sálá vášeň,
vzdor můj a odmítání svými ústy zažeň.

Potěš moji duši a řekni slůvek pár,
snad ještě život s osudem bitvu neprohrál.
Setři svými prsty slzy, co zkrápějí moji líc,
i když nemám zhola nic, chtěla jsem ještě víc.
Měla jsem srdce, ale to jsem ti darovala,
nebyla rada, kterou bych poslouchala.
Bezednou díru já teď místo srdce mám,
těší mě ale, že ty už nejsi smutný a sám.

Možná přijde den, kdy se se svým srdcem shledám,
ten těžký kříž osudu den za dnem zvedám.
Chtěla bych ti říct tolik krásných vět,
že s tebou jsem šťastná a miluju svět.
Jenže pak přijde to brzké probuzení,
já zjistím, že špetka pravdy na tom není.
Že vroucně milovat se smí jen z polovic,
běda tomu, kdo dá svého srdce víc.

Ten pak kráčet bude po cestě plné bodláčí,
bude slýchat slova, která ho rozpláčí.
Bude toužit, ale nikdy nesmí ochutnat,
ač slunce bude svítit, jemu bude chlad.
Nenasytí ho nic, co měl předtím rád,
s hlavou skloněnou bude odevzdaně stát.
Bude věřit na osud a nechá se jím vést,
snad osud vybere tu správnou ze všech cest...