DOKUD SMRT

Děkuji za zastavení, vlnko :-)

11.06.2020 10:34:28 | Amonasr

Děkuji za takové přijetí, milá Kapko :-)

11.06.2020 10:30:00 | Amonasr

Díky, milá Jitko, za jako vždy empatické zamyšlení a zajímavé rozvinutí tématu. Ty vlny spřízněných témat na Literu mě také vždycky fascinují - často to přichází "samo" a těžko asi dohledat všechny ty inspirační zdroje a způsoby vzájemného ovlivňování - v tvůrčím prostředí je to ale myslím fajn, když to nejsou jen atomizované "monology", ale vytváří se tu jakási zvláštní vrstva i nad nimi, která si žije i jakýmsi vlastním životem. Taky už mě to i s tím vlastním bilancováním napadlo, čím to asi je - ne, že bych snad cítil, že se mi už můj osud začíná naplňovat, ale nejspíš jsem zkrátka už ve věku, ke kterému to nějak patří. Když už mám i MHD zadarmo, tak jsem i úředně potvrzený senior a dokonce jsem se už stal i členem nejohroženější skupiny při současné pseudopandemii. A přesto si na tu roušku nikdy nezvyknu - už aby s tím přestali otravovat úplně a člověk nebyl ničím tak stupidním nadále zbytečně svazovaný... ;-)) To jsem od té lásky už ale utekl úplně někam jinam :-))

11.06.2020 10:29:08 | Amonasr

Děkuji, milá Vivien, za hezkou reakci i za srozumění :-)

11.06.2020 10:16:07 | Amonasr

Ale taky už několikrát rozdělil, neboj ;-)) Ale do každého vztahu jdu vždycky naplno a doufám pokaždé, že je to ten jediný pravý a opravdu už i poslední. Tak jen abych to teď nezakřikl, když už to vypadá tak slibně a navíc by už mě v tom poměrně sešlém stavu asi nikdo jiný ani nechtěl... ;-))

11.06.2020 10:33:55 | Amonasr

...jinak to nejde...jinak to nebude...;-)

11.06.2020 13:59:30 | Marten

;-))

11.06.2020 16:55:29 | Amonasr

Souhlasím, milá Kett, s Tebou i tou babčou z pohádky ;-)) Díky za souznění :-)

11.06.2020 10:14:54 | Amonasr

Děkuji, milá Marie, za takové srozumění, které mě víc, než těší :-) Tohle jsem cítil potřebu napsat, když jsem si s blížícím se výročím seznámení naplno uvědomil, že mi můj přítel „obětoval“ své nejkrásnější roky – většinu svého mládí. A skoro mě až zamrazilo z toho, jak velkou odpovědnost jsem tím na sebe vlastně přijal. Vždyť přivlastnit si něčí podstatnou část života je skutečný osudový krok, ty společně strávené roky si už nikdo vzít zpátky nemůže, to je dar jednou provždy, který zároveň nesmírně zavazuje. Zdá se mi, že právě pocit odpovědnosti k tomu druhému se dnes z partnerských vztahů čím dál víc vytrácí a že je to pro každého nesmírná škoda, pokud se spokojí s jen lehkomyslně povrchním vztahem dvou lidí. A nejvíc mi vadí, že se to stále více dotýká zejména dětí, které se stávají smutnou nevinnou obětí této lehkomyslnosti a nezralosti těch, kteří ani ve zralém věku kolikrát nedokážou doopravdy dospět a svůj dluh vůči druhému partnerovi si naplno uvědomit. Samozřejmě mám na mysli vzájemný dluh, nikoliv pouze jednostranný. Láska se vynutit pochopitelně nedá, ale pocit vlastní odpovědnosti podle mě lásku jen posiluje, dělá ji tou skutečně dospělou a patřičně „zralou“. Když je to opravdu oboustranné, třeba i jen podvědomě, je to jeden z nejkrásnějších zázraků, které může člověk v životě potkat – přál bych ho všem, kdo si ho zaslouží. Možná to někomu může znít poněkud pateticky - ale v každé skutečné lásce se přece alespoň ždibec nehraného patosu někde nesměle ukrývá… :-))*

09.06.2020 15:09:58 | Amonasr

Milý Amonku, moc se mi tvá otevřenost líbí a víš, mám radost z tvé odpovědi. Gratuluji k vašemu společnému životu a souznění.
Nevím kolik let již tedy trvá, ale jistě to je již nějaký ten čas. Myslím, že TY jsi zkrátka ta duše, která se neustále zaobírá, zda je vše dobře a druhýmu přeješ jenom to nejlepší. Je to zkrátka z v tvých komentářů a i zde napsaných děl, jasné. :-)*
Jistě není zapotřebí se zaobírat, otázkou "obětovaných" let. Myslím, že to máte vzájemné a to není obětování, nýbrž přání žít s milovaným člověkem.. vždyť si jistě neumí představit jiné kroky.
Je štestí to takto mít a moc je krásné i vidět, že to tak někdo umí. Mít svůj malý svět pro sebe..navždy. Krásné a přeji Vám spolu mnoho štěstí a spokojenosti do dalších let, ať se vás drží jen to lepší, život zkrátka přináší mnohá, ale když má člověk vedle sebe někoho tak vzácného, spolu lze zvládat vše vždy lépe.
Já jsem na cestě, lásku mám, zda bude moct nabídnout více o tom nepřemýšlím, vždy jsem ráda za VŠE a i TY chvilky jsou mi vzácné, mnohé by zkrátka asi i vzdaly. Já jsem ale ráda , že se známe a bude, jenom, to co má být. Smutné uvažovat dopředu o tom či onom, když to není zrovna veselé, zdravotní stránka a ty jeho obavy kvůli tomu a i pracovní nasazení, vím, že neovlivním některá rozhodnutí..jelikož mě trápit nechce, ale i to mi přijde někdy tak hloupé na jeho věk. Je to u každého zkrátka jinak.. ta rozhodnutí mají být čistě každého věc a já nikdy netlačím, snažím se chápat a být oporou. To jediné zkrátka člověk může a když je láska, tak se i na vše díváme jinak. Život dává a bere.. to zdraví aby především bylo a pak myslím, že i začne přemýšlet jinak. Rozhodně je pro mě velmi důležitý a díky němu píšu. Tak to JE. Otevřel ve mě nové. ;-)* Děkuji TI moc za ta krásná slova a opět cítím, ty společné názory. Pěkný večer. :-)

09.06.2020 19:56:29 | jenommarie

Milá Marie, děkuji Ti za empatickou reakci i za pěkné osobní zamyšlení. Ve svém komentáři jsem se snažil vysvětlit, co mě k napsání téhle básně vedlo, ale pořád ji vnímám jako snad text s jistým přesahem, tj. aby se čtenář zamyslel spíš nad svými vztahy než nad tím mým ;-)) Což jsi k mé radosti i udělala a Tvá otevřenost je mi rovněž sympatická. Nemyslím si, že bychom měli svůj přínos do jakéhokoliv vztahu vnímat jako jakousi nedobrovolnou oběť a případně ji pak tomu druhému někdy vyčítat, to spolehlivě každý vztah může jen hubit. Šlo mi spíš o to uvědomit si, že přijímáme od toho druhého dar v podobě jeho prožitých let s námi, a takový přijatý dar (jeho dobrovolná "oběť") nás také k něčemu zavazuje, není to zkrátka až taková samozřejmost, jak si možná někdy máme tendenci myslet. Čili svůj vlastní přínos jako nutnou či vynucenou oběť rozhodně nevnímat (v textu je to jen metafora se snad srozumitelným posunem v obsahu - oběť jako dobrovolný a chtěný dar), na druhou stranu ale dokázat ocenit, že něco tak výsostného, jako jsou roky života toho druhého, bylo věnováno nám a nezahazovat to jen tak do kanálu, tím poškozujeme i sami sebe. Zase to zkusím jen kvůli názornosti zdokumentovat na svých vlastních vztazích - těch delších a vážnějších společných soužití mám za sebou několik. To, že z nejrůznějších důvodů nakonec skončily, ale není důvodem k tomu, abychom na sebe nevražili - prakticky se všemi jsme dodnes přátelé a jeden druhého si stále i vážíme a když je to třeba, tak si i kdykoliv pomůžeme. Nemám zkrátka důvod plivat zpětně na tyto úseky svého života, naopak jsem za ně rád, že jsem je mohl s lidmi, kteří za to stáli, prožít, každý mi něco dal. Nechci ze sebe dělat nějakého svatouška, ani jím ve skutečnosti nejsem, ovšem je to mé životní přesvědčení, že tak je to i správně - pokud si někdo váží sám sebe, měl by si vždycky umět vážit i toho, kdo s ním svůj život někdy spojil, pokud se ten dotyčný něčím opravdu nízkým a zavrženíhodným na něm neprovinil. To, že z těch či oněch důvodů někomu láska či zamilovanost nevydrží, není podle mě žádný smrtelný hřích - to se prostě stává, na lásku musí vždy být dva (alespoň ne méně než dva, existuje taky polyamorie, ale tu nechme stranou) ;-)) Omlouvám se, že jsem to zase takto rozpitval, ale určitě si rozumíme :-)*

11.06.2020 10:10:20 | Amonasr

Hups, už jsem TU a jojo jsi pitválek :-D ale v dobrém slova smyslu a mě to nevadí, vážím si tvých slov a otevřenosti.
V podstatě jsi napsal opět slova, se kterými souhlasím. Vše je nám v životě nějak prospěšné..rosteme a vyvíjíme se, zrajeme i s nepovedenými vztahy..ale kdo si udrží i po rozchodu ten nadhled a umí si pomoct. Máme to s mým bývalým mužem také a zkrátka i zpětný pohled mi říká
..každý jsme někdy chybovali ve slovech, v reakcích,
..dnes vím, že jsem i díky tomu jiný člověk
..ty zkušenosti jsou zapotřebí.
Zda on to tak vnímá, to nevím.
Já se snažím u sebe brát vše,
že je to ta škola života.
Né každý se posune dál myšlením,
se sebou máme vždy nejvíc práce.
A chyby k životu patří. Pokud je člověk uzná, posunul se a snaží se o kroky jinak.
Tak se dá i říct, že to k něčemu bylo.
To vzájemné a "obětování se",
vím jak to myslíš
.. jak je to od toho druhého vzácné.
A ta vzájemnost je krásný dar.

Ano JE, toto je vzácné. ;-)*
Moc TI děkuji milý Amonku.
Je to zkrátka život a nás,
jak se i zachováme.
A potkat k sobě tu pravou osobu,
která ví..co se skrývá za úsměvem
i za pohledem, i za smutkem
..to je velký dar.
:-)* Krásný den TI přeji a děkuji ještě jednou:-D

11.06.2020 10:28:21 | jenommarie

Krásný zbytek dne i Tobě, milá Marie :-)*

11.06.2020 16:45:17 | Amonasr

Děkuji TI a pěkný i tobě;-)*

11.06.2020 16:49:10 | jenommarie

Ahoj,musela jsem se přihlásit,abych mohla s tebou souhlasit. Ale už několikrát za svůj život jsem slyšela výčitky, právě když si na stáří jeden nebo druhý našel mladší a odešel. Pak je to o tom, že ten druhý se cítí být zrazený a právě může začít vyčítat druhému, že mu dal své mladí. Proto s tebou souhlasím, že když vztah vydrží až do konce jsou to dva šťastlivci. Každý si to přeje, ale mnohdy spadne rozum někde jinde.Důvodů je víme, více.Tady se cení ale ti dva šťastní

09.06.2020 15:50:20 | Isla

Ano, je to určitě tak - navíc každý vztah je zcela jedinečný a neopakovatelný, to se do žádné šablony vměstnat nedá. Záleží vždy na těch dvou osobnostech, na obou současně i na každém zvlášť. Děkuji Ti za znělé zamyšlení :-)

11.06.2020 10:13:26 | Amonasr