rána pod jablůňkou

když rosa po noci zatřpytí se na kvítku
vím že je ráno
moje láska oddychuje a spí
na víčkách ještě včerejší povídku
každé ráno její písní zní
za každou mojí otázkou její "ano"

"máš mě ráda, ty můj kvítku voňavý?"
"to tvoje ptaní něčím zavání, co chtěl bys k snídani?"
'no přece pusu a pak ještě jednu a pak dlouhý líbání"
"třeba na zahradě, pod jabloní, v ranním svítání?"

"ta jablůňka už nás zná, tam nemusíš být stydlivá"
"ach, přišla mi jen vzpomínka lechtivá"
"řekni mi ji, ať se nestratí, vzpomínka je míjivá"
"tak pojď ven, ať jablůňka ti jí zazpívá"

ranní větřík pohrává si větvemi
jako by spívala jablůňka, jako tenkrát právě je mi
to ani ráno samo neumí říct tisíci krásnými větami
když tenkrát pod jablůňkou jsme stáli spolu sami

teď držíme se za ruce a stojíme před tou jablůňkou
tehdá ještě krášlila se blízkou chladnou tůňkou
kamínky hozené do vody však už nežbluňknou
žabičky na jejím břehu už nekuňknou

stojíme tam a usmíváme se
já klaním se vší té kráse
naslouchám něze v jejím hlase
a my líbáme se pod jablůňkou, jako každé ráno, dneska zase

rosa už uschla na kvítku
je krásné ráno
jablůňka ta dávno se už nestydí
my pro víčka napsali další povídku
pod jablůňkou, zdalipak nám závidí?
a tobě moje milá, děkuji za tvé "ano"

pod jablůňkou, v tohle krásný ráno...