Láska a rum

Utonul jsem v louži plné prohřešků,
zakotvím v kraji starých převleků.
Cesta trmací mé tělo do domu matného,
bohudík mířím do budovy pána svatého.

Tma mě ozařujíc lesklé sochy páně vede,
náhle silná bolest do uší schlých vjede.
Opírám se o sloup na vrcholku zkřížený,
tělo zakrývám krytem třásněmi šířený.

Ráno vítá nebožáka střízlivého novému dni.
Nade mnou známá postava pláče studu studni.
To má láska, bála se o svého ztraceného.
Ve vzteku bije do tváře nového nájemného.

Láska nabídne mnoho svých zpodobnění.
Vždy nakonec dojde mocné síle poklonění.