jeřabiny

nad hlavou větve mi kreslí do očí stíny
ve větru se houpají, a jsou na nich jeřabiny
pamatuju se, že ještě jako kluk
tenkrát bylo mi fakt ještě všechno fuk
přilákán oranžovou barvou jeřabin
stál jsem před tím stromem, a dělal mu stín
díval jsem se skrz větve, listy a trsy oranžových plodů
přes zahradu a její plot a pak cestou, stále dolů
stál jsem tenkrát tváří proti slunci a jeho paprskům
mladý a otevřený všem těm krásnejm snům
které jenom nedočkavé mládí umí vyvolat
a kterým s léty člověk pak začne se vzdalovat
kolik mi tak mohlo tenkrát být?
snad tak deset, když začal jsem o ní snít
chodil jsem často, pod tenhle strom
co teď pod ním válím se jako slon
a díval se skrz ty jeřabiny vstříc mým snům
tam dolů, jak vede cesta, až tam, kde stál ten dům
doufal jsem, že jednou vyběhne z toho domu
a tou cestou vyběhne až k tomuhle jeřabinovýmu stromu
čekal jsem celé léto a pak i podzim a začátek zimy
pod tímto stromem, kde až do podzimu, na větvích houpají se jeřabiny
jednou řekl jsem si, že dnes jsem tu naposled
nevěděl jsem ještě, že něco sladčího je nežli med
krásně oranžové jsou jeřabiny, i když už pokryté jsou jinovatkou
ten poslední den splnil se můj sen a já dostal první pusu sladkou
pospíchala tou cestou vzhůru, jakoby rozehnat chtěla v mé duši ty stíny
které znal jsem jen já a pak ještě ty jeřabiny
teď vděčný jsem, že tak dlouho čekal jsem na ní
a čekal jsem ještě předlouho, pak ale stala se mojí paní
bydlíme v tom domečku, tam cestou dolů
často držíme se za ruce a jsme tam šťastni spolu
občas si sem vyjdeme, před večerem, než prodlouží se stíny
sem pod náš strom, z kterého na větvích nám kývají jeřabiny