Tu v parku

Tu v parku Madam ležela,
jen tak nahá,
v jarním bouzení,
travnatých koberců,
kopretinových luk.

Zelení bylo, až se zelenalo,
pompézních oliv, narůžověle sličných,
kde se kvetlo, v rozkvětů,
v tom horečném počasí.

Pán elegán za břízou stál,
okázale, avšak nečinně.
Šeptal si pod vousy,
proč jsem nesmělý,
když dívám se s údivem,
na zakázané ovoce,
co srdce má a miluje.

A tuze vábí, svým tělem,
v té mladosti, hebce vlídnoucích tváří,
s vlasy, do zlatova zlatavé,
pocukrovaných něhou hynoucí.

Och, k srdci srdcích tu bouchlo ,
a on bosý k ní,
zlehýnka a tiše přichází.

Nedalo mu to, to láska zamňoukala,
citů, citů nejmocnějších,
v mrouskavých,
to kadencí.

No vida,
ta bezbrannost rozechvěla,
a Madam Pompadúr, byť se lekla,
milého cizince,
přiložila ručky dlaníce,
a čas se zastavil.

Jakoby ho znala od nepaměti,
kde v paměti se vyrojilo,
plamen ohnivostí,
požárů spáleností.

Ach i och, Všeláska pronikla,
k té nahatosti,
co vysvlékla jejich švy,
a v klubíčku smotala, motýlí křidélka,
soumračných morušů,
jablíček hrušňových.

Do líbajíc, do líců,
kde v nich Úmoří,
rozbouřené vody oceánů,
i hřeben hor k výšinám zapěl.

Vše, vše, v láskách po vlase,
sčešené v osušce, kašmírem vln,
do mokrých vrcholů,
i laskajících hřebenů.

Milovali i sténali,
utopeny neskonalostí,
co v harfě strunných,
sladili trůn,
Sonát.