Proč bolí nás milovat...

Kdybych mohla jediné přání mít,

bylo by to, s tebou životem jít.

Líbat ti tvář za ranního rozbřesku,

ani stopa po smutku, po stesku.

V barvě červánků večer spolu usínat,

ležet vedle tebe, pevně tě objímat.

Cítit na svém těle prstů tvých pohlazení,

teď však ležím sama, nikdo tu není.

 

Pochyboval si někdy o smyslu života?

proč bolí nás milovat, ničí nás samota?

Člověk si v hlavě myšlenky ostře střeží,

že něco je špatně, povšimne si stěží.

Až když osamocen ulehá a sám ráno vstává,

pochopí, že i těm, co milují, se to časem stává.

Člověk miluje a přesto s milovaným nesmí být,

snad není to správné, nesmíme to chtít.

 

Věřím, že jsme stejní a osud nám šanci daroval,

před láskou však tehdy málo nás varoval.

Z lehkého vzplanutí teď hoří silný cit,

rozum stále snaží se, srdce pokořit.

Bolí mě myšlenka na tebe v dálce,

kdybys byl u mne, zlíbáš mě sladce.

Jen já jsem tu sama, v mysli jedinou otázku,

mám věřit pohádkám, mám věřit na lásku?

 

Slet myšlenek v hlavě mi slepě bloudí,

v žilách mi už dlouho láska k tobě proudí.

Nemusím být u tebe, abych cítila, co teď,

rozbil si silnou mříž a prolomil zeď.

Je to tak správně? Smí se tak milovat,

nebudeš za pár dní pobláznění litovat?

Chci tě tak moc, že s tím nevím si rady,

bojím se bolesti, bojím se zrady.

 

Jsi-li stejný jako já, pak nebudeš litovat,

budeš svými rty mě bezmezně milovat.

Nedáš mi oddychu, nedáš mi klidu chvíli,

společně v objetí, za vzdechů, k cíli.

Možná za pár dní, či týdnů se to stane,

tvoje srdce pro jinou, lepší vzplane.

Jako vzpomínku na tebe budu mít sto básní,

smutný večer jejich četbou mi zkrásní...