Ústa májových milenců

Při chůzi snad jen se mi to zdá, slyším dívčí hlas nebo zní z korun stromů větru ozvěna? Jsem tu sám, marně se ptám, když v dáli bouře jemně hřmí

Proč já vlastně změnil směr? Vydal se z Potštejna na Záměl. Snad, že mi zbyl na duši stín, vždyť tou krásou vůkol, se vyléčím

A vzduch se náhle chvěje. Ví, kam to všechno spěje, že na světě nikdy nic nekončí

A mraky letí nízko, teď se tady blýsklo a zlatý déšť řeku v Máji rozvášní. Ona šaty svléká, že na milého už čeká, to jistě není žádné tajemství.

A vzduch se náhle chvěje. Ví, kam to všechno spěje, že na tenhle příběh slova vůbec nestačí

A mraky letí nízko, teď se tady blýsklo a zlatý déšť řeku v Máji rozvášní. A to, že ti spojenci vod hrají bez žádných not mi brání se odtud o pár kroků hnout

To, co se mi zdálo, vážně v bouři vzplálo, když zlatý déšť řeku v Máji rozvášní

To, co se mi zdálo, vážně s ní se mi stalo, to síla živlů kolo lásky roztáčí.

(Hanuš Šparlinek, 15.5.2021, napsáno autenticky v májovém dešti)