Na cestě do nahoty

Myslím na tebe -
uprostřed pulzující ulice
pod nahým sluncem
na strmé cestě do jasných hlubin dne.
Svět v mojí hlavě se skládá a začíná.
Můj svět přetéká barvami, vůněmi a zvuky.

Tvůj svět je jako můj.

Myslím na tebe – hluboko v zahradách,
kde rozvlněná tráva stírá hluk ulice a mlčky přemýšlí,
spolu s ní skláníš se a na špičky se stavíš,
v pomalém úsměvu ti mizne z očí tma.
Ruka se ticho zablýskne, do vlasů si jí vnoříš,
tým malým posunkem se nahota začíná.

Nahota, ve které se topí tvůj denní strach.
Je to závrať.
Z ramen si stín shazuješ a tíha z tebe padá.
S dechem jen lehounce utajeným na rtech.

Svlékáš si šaty, co hoří ti na kůži.
Ani neuzříš, že tvé zlátnoucí náramky
na slunečné cestičce už potichu víří prach.
Svlékáš ze sebe vše. I sykot hada,
ten kluzký dotek, který jako výstřel bez rány
proniká hrudí spících milenců.

Svlékáš pot.
Pot, co tě mrazí zrána,
chvíli před probuzením.
A svlíkajíc i ten nejlehčí kov,
lehkými pohyby, v kterých se mysl chvěje,
črtáš si do vzduchu obrysy létání.

Vzduch nimi narůstá, začíná čistě znít,
vánek se napnul a odpoutal od vlasů,
i tráva kolmo vstává,
s tichými náčrty chce do modra odlítnout.

V mořích modrých se vlní nepokoje.
Na linií nočního přiměří, vzplály ranní boje.
Z mozku a ze svalů stúpa lehký výboj znoje.
Svět letí mi hlavou. Už do něj vidím.
Už se v něm nezmítám.
V ranním slunci se rány rychle hojí.

Rostem k proměnám.
Tvůj svět je jako můj.