Úsměvu mám dnes zatmění...

Po kapkách rosy posílám ti pozdravení,
než slunce z květů zlíbá jejich lesk.
Křehce objímám, co mé vlastně není,
do srdce vkrádá se pochmurný stesk.

Stále tě vnímám vedle sebe,
jsi říční perlou v hlubinách oceánu.
Odraz tvé tváře vídám v modři nebe,
ve snech provázíš mě nocí k ránu.

Proč úsměvu mám dnes zatmění,
ač svět je pln nekonečné krásy.
Vždyť milovat je dar a umění,
zlíbat chci tvé zvlhlé řasy.

Kam slunce nedohlédne a měsíc nevkročí,
tam na černém sametu tiše dřímá.
Naděje, co vhání slzy mi do očí,
proč cesta ke štěstí nevede zpříma.

Pod ledovou krustou uvězněná,
oděna spoře, v mrazivé krajkoví.
Čeká tu sama, strachem ojíněná,
zda procitne, žel osud nám nepoví.

Snad pomohla by kapka vody živé,
paprsek slunce ukončí prokletí.
Vzlétnou do výšin, jak holubice sivé,
naděje, s ní pár našich srdcí v objetí.
---------------------------------------
Proč úsměvu mám dnes zatmění,
ač svět je pln nekonečné krásy.
Vždyť milovat je dar a umění,
zlíbat chci tvé zvlhlé řasy.