Dvě Labutě

držel je na wodě

… a liány bolu swazowaly
přitom ještě zpíwaly
ódu milosti weršowaly
krátkými milými slůwky toužící wzkřísit emocí
líbících se slzám wšem

we svitu poutníků
wesmírných pokojů womotaly tichem

w polích růžowých kotníků
ze zkřehlých winíků
moc wlastních omylů
dwojitých myslí wedla dál než měsíční sten

pláč popelawého twora mizel do splawu
wždyť
we dne i w noci
už nemusí se bát záwanu zubatice pouště
stromů bez listí
i bez kůry
zapíchnuté kosti
do wyschlé země zmírajíce
nesoucí temné memento kříže
na němž přistály cizí žiwoty w kowowých ptácích
libujících si we klownuté cestě

* neseme ti časowý lijawec
* už jsi jeden z nás
* už jsi duší jsoucna
* u nás tě čeká mír

děkuji budu s wámi i tam
smím se narodit

* znowa? když jsi jednou pohořel
* proč?

diwili se

* wždyť wíš co tě tam čeká

ano wím
wrány nebo čápi
rodiče čekají tu chvíli štěstí
a často se trápí

já půjdu

„budeš nám chybět“
ozwaly se swětelné duše

* dáme ti na cestu mateřská znaménka
* to jsou stopy jin jang žiwotů twých útrap
* těch kteří shořeli na mostech lásky

našly jen kousek popsané růže

a tam zbla básní
ji neoslowilo ani to stéblo
honící mě po louce za sny

báseň žije
já ne

mne dohonila
smrt

slíbila mi gumowost těla
bezwládnost
i wyhladila žiwotem přijaté wrásky

radowala se nad mým stářím
u tepen od pulsu již odňatém

duši mou wyswobodila
abych se konečně pustil
a dočkal se wesmírné
Boží lásky
jednoduché

dnes držíš mé srdce ...
na ..
vodě