Poutejme a spoutejme

Milovat a milovat,
milá mámivá,
chci Tě pomilovat,
a trhat košilku,
co už strhaná je,
a vnikat vzdycháním přemilá.

Za každý okamžik,
vteřiny počítám,
a ulehávám pod peřinu,
kde jsi zachumlaná,
a pro srdce si zajdu,
ikdyby se zatřásla nahost,
co bych prostřel v záhybech,
nedotknutelna mých ostychů.

Milujme,
pomilovávám,
miluješ snad mě,
již zřekl sem se milenky,
trest čekám,
bičík šlahne,
a já rudý vykřiknu,
že krev proudí s námi,
a v krvi sálá rubín,
jež světí lásky čas,
zase a zas.

Podej mi jemnou ručku,
zachytnu se včas,
vždyť křivdíš už dlouho,
a nač trhat tulipány,
vždyť šumím,
vždyť plavu napořád,
a s Tebou nevyplavu,
když zářivé vlny neusnou.

Poutejme a spoutejme,
v želízkách pout,
za vášnivé lehkosti,

kde to jsme,
jsme to My ?


Nejsme i jsme,
že by pupen javoru,
v němž střetává lístek,
co přelívá smůly,
od stékajících barvoměn,
skrze vyryté symboliky,
pro ctitele básníka,
z prokletého vězení.


Tak za koho se provdáš,
snad za mučedníka tvé lásky,
jen on ti je hoden,
za tebe si hlavu utne,
a pro mě ztratí význam být,
když nejsem s tebou slit.


Angeliko marnivá,
co probodáváš oči,
ty šlechtice bezcitné,

již pastmi zadávit nech,


a pones z jizev své milosti.