Společný čas

Jsou dny, kdy si jsme blíž a kdy dál,
probouzí nás rána bez svitu slunce,
v tyto okamžiky jen chci, aby sis přál,
probouzet se pod peřinou vedle mě.

Jsou noci, ve kterých ze spaní
křičím tvoje jméno, potem zmáčená -
od hlavy až k patě z noční můry,
ve které mě opouštíš, jako již tolikrát.

Jsou období, kdy tě potřebuju mít
po svém boku a slyšet ta krasná,
překrásná slova, která nechájí bít
mé srdce pravidelně, zas a znova.

Jsou chvíle, které prožívám víc
než ty a přijdu si jako ta, která
z nás dvou víc miluje a vychází vstříc
novým zážitkům pouze sama.

A pak jsou dny, kdy se cítím jako
propojená s tvou duší, láskou,
nadějí v nás dva, a i kdyby sto mil dělilo,
tak naše srdce se k sobě stále zvou.

Jsou soumraky a svítání,
jež vítáme společně,
v jednu bytost propojení,
u kterých chci, aby trvali věčně.