Hlava v krupobití

Prší mi myšlenky, vzpomínky, city, 
soustavné mrholení, 
a kapky kap, kap, kapou
na vrátka do duše, v duši chvění.

Prší mi myšlenky, v myšlenkách jsi Ty,
bojuji se slepou mapou
a city kapou, smáčí Tvé líce,
ale nezůstanou.

Husté vodní srážky, podvojné šlépěje v blátě,
na křídlech vážky chci odletět,
dříve, než oči Tvé, prosíce,
prohnou mé plechové svědomí.

Těším se na Tě,
aspoň pak vědomí půle;
ta druhá stále nenašla cestu
ze zahrad podzimních dní.

Jak lehce se sní
o sambě v dešti,
řetězce voňavých vět,
které se svým počtem rovnají nule,

a hlava třeští,
hlava v krupobití,
city jsou tuláci
v pláni mého žití.

K hořícímu městu
blátem, deštěm mířím,
mezitímco za oponou
v dvojotočce vířím,

začíná se zvedat tlak,
snahy hlavy utonou
v kalužinách na chodníku;

na co prsa, na co znak,
když je hlava, deštěm zplihlá,
plná modrých otazníků?