Oceanium

stékají
oči mořských žen
stékají a vědí co je čeká ?

stékám
tříštivým útesem
řeku rackům nechám

atolu smutku

vězněn ...

klekám

nahý u rybky ze stínů
úprosně vzhlížím k jasmíně

hladino !

staň se úkrytem

* mizím do ozvěn delfínů

a nad

* číhá ! svět v harpuně

v dlaních vln
nořím se nehnutě

jsme slabá srdce bez všech šatů

odlivem ztichl hvězdný květ
šumících moři vrať se zpět
trnem sten..sbohem..

duše křídlí

na rtu

bezmocné perly odpuštění
tolik dnů...

kapkou..jedinou

v níž !
korálkové zrcadlení
v okamžik loďky
po poledni
neblýská v zářích stal se tmou !

Lásko

proč pouhou vteřinou
nesmím být
s vílou vodních měst
proč musím se zas nadechnout
proč nad hladinou čeká trest
a lom světla též
mi dává meč

vždyť já okouzlen vodní dívčinou
jak zasažen čirou krajinou
na vzduchu vykrvácím v život bez

bez cest
bez

i mé zelené oči - snadný terč

jsem nechtěné bytí tepem žestě ?

klesám..v tónině
neměj strach !

sestřičky vlnky z dálek nečteš
že v moři

Slunce

dnes po letech
ukládá synům v hlubinách:

tam!

pozdě ochraňuje srdce vymizelá
Bůh šeptající
ztracen v Atlantidě

zde nové ráno v slze rozechvěla

sama víla korálová
od níž polibek moře přijde

zde synu

přijmi Oceanium

z proměn jasmínů

ochraňuj navždy její věno
a pomni !

je ženou

*

Ach

tam kde jsi mne chtěla
změnilo se navždy !

když spojila se těla
v jeden vodní květ
ve květ křehčí slídě
na písčitém dně pravdy

..

nyní jsem hladina oněmělá
a nevpustím
bolest
ke dnu do Anděla
i kdyby na mě klela !

zasáhne mé srdce
smělá
rozpustí mě v tužbě tuže
i když zlomí ve mně muže
nevezme

*
naše vodní růže