náš příběh

na sobě měla jen vánek
co vál od lesa
a pod nohama měkký mech
nad sebou modrá nebesa
na kůži příjemný chládek

bylo jí dobře
a tak natáhla se v mechu
za chvíli přemohl ji spánek
zdálo se jí o lásce a milování
a tak její snění
bylo plné vzdechů

vzdychala jako kůra starých stromů
o kterou otřela se vichřice
jakoby zklamaná,
že její kůra nevoní tak omamně
jako tělo této dívky
vonící vůní kůry skořice

vítr osudu přivál mi její vůni
a já nasál ji lačně do sebe
právě našel jsem mé touhy tůni
od té chvíle byl jsem ztracený
já chvíli zmítal se v poutech lásky a vzrušení
v zápětí opět prožíval jsem jen samá muka
nemohl jsem si pomoci
kde je ta dívka, která na mě kdesi čeká?
myslel jsem na ni od rána až do noci

unavený ulehl jsem do mechu u lesa
a podlehl osvobozujícímu spánku
pak po prvé jsem ji uviděl
klidně spíci
oděnou jen šeptáním vánku
nad sebou modrá nebesa

probudit se nijak nespěchá
vždyť zdá se jí o mě
ještě nevěděl jsem jak moc si přeje
bydlet se mnou ve stejném domě

tak to je náš příběh
který daroval nám chladný vánek
nechal spát nás v objetí
i kradl nám náš spánek

když v létě ležíme vedle sebe
nazí někde na pokraji lesa
pod námi měkký mech
a nad námi modrá nebesa
vždy na rtech máme vděčný vzdech

čekáme na náš vánek
kdy konečně už přiletí
aby zchladil naše těla
a zahnal nám spánek
kdyby zase líbat se chtěla

a když konečně doletí
snad v našich duších vycítí náš dík
a usměje se našemu dojetí
však už něco viděl za celá ta dlouhá staletí

miluju moc moji ženu
mou hebkou mořskou pěnu
jak jsem jí později říkal
může za to Poseidon
když tenkrát u moře
mořskou pěnu na ni stříkal

tam v Agios Ioanis...
tento příběh jsem vám ale už vyprávěl...

ta žena vedle mě se jmenuje Marunka