Procitáním

všudepřítomná lásko
vidíš chlapce
jak marně se snaží doběhnout
indiánku života
vidíš
jak ztracen u vodních žen
sedává pod hrází
a hledá běžky s paprsky
které z výšky spatřil v den
u osvícené jeskyně

i pod ní blyštil se krystalický sen
že žil svůj život
ve větru
utrhl na útěku květinu
hnán zurčivým neklidem
aniž by se dostal z místa
hnán za vidinou impulsů
za lovcem ker
pro žádostivost jak rampouch
zpovídající se
z tajemství
až uspalo se v toku zimomření

to tepem v ledu běžec šupinových úsvitů
přiléhavých outfitů
směl tančit s energií
a rtům rosy psát na pleť doteků
rozechvělých něhou
v plaméncích bosých večerů

...

všudepřítomná lásko
ty vidíš mě
jak se snažím vymanit
a osvobodit svou duši
a přitom jen strnule čekám
na déšť
který očistí mě
od hříchů
od tíživých břemen
zastavující můj čas v zimních slzách
přejících si spánek spravedlivých

všudepřítomná lásko
jak vykonat mám cosi dobrého
když tiché indiánské slunce
dívá se v červáncích
jak přicházím na start noci
zakleknout
do zimních dnů
s rozbouřeným básníkem
čekající svištící signál
kdy start už nemůže být opakován

teď

jak nezasněžit počátek štěstí když člověk běží

sám vesmírem
připadá si vzdálen
od všech
jakoby vzlétl a nesl se v paprscích
povzbuzen z nebeského letiště

a pak … básnířko... básnířko ..

už se jen klopýtá a padá ?

to svítání
jak pionýrský tábor kde žádné slunce
kde běžíš o život
do tmy ?

a blond rozbřezí své mízy

že není subjektem chtění
že má svůj klid
svých déjà vu
a trvalé radosti doma
hřejivé soukromí

se skleněným kolibříkem
u něhož vzpomínka svítí v kapičkách

všudepřítomná lásko

pozoruješ

pozoruješ mě
jak roztávám taje

i běloučká Luna
první sněženka ve vesmírné zimě již rašící
odvážně čeká
svá jarní křídla

a růžový nádech slz proč by oněměl

u okřání v rozbřesku

zní nad bělostnou dívkou ach
jak poupátka a trny ze stříbra ?

ne …
to vločky šeptají ?


pozoruješ mě
jak já jsem

a k žádné z cest se nehodím
že nejsem kde jsi ty ?

ano
všudepřítomná lásko
já poběžím zezlátnu zestříbrním i shořím v ne

a louče se smůlou
v kamenných hradech
v kamenných komnatách citu v ten čas rožnou se
mužům ohně naděje osvítí
a růžím arktickým polární záře povedou

tak vidělo jsem ve snu
tak zřelo že jsem či nejsem s tebou

že pádím v polárním voze a dorazím ?

víš
všudepřítomná lásko
já
co už sotva vstanu svoje tělo
až jednou opustím léto ?

moment jak člun z balzy na řece
dotýká se kanoe indiánského slunce
že mám a nesmím ?

vždyť ve tvém procitání
neseme svá srdce ...