Lásko, voníš kadidlem

Lásko, voníš kadidlem
To jsem vskutku nečekal...
trochu jsem se polekal,
že zmar bude pravidlem...

Touha znát Tě zůstala
chuť jít blíž však nemám...
Odvahu teď hledám,
doba k tomu dozrála...

Doba zkusit štěstí,
i přes vůni kadidla,
rozedraná chodidla,
sevření zlých pěstí.

Znovu na sklo dýchám,
čekám na svou chvíli,
sbírám zbytky síly,
soucit v lidech dmýchám.

Když však mokrý bude trout,
rány budou takové,
že obvazy látkové,
nezastaví krve proud.