Dávno minulá

Když chtěla láska lásku,
tak upřený pohled se zmrazil,
a zhypnotizoval jej k básním,
o snílku a hvězdném nádvoří,
kde vytryskla letitá jiskra.


Opírám se o listy dotyku,
žízním po životě,
ale nejsem člověk,

zdali mi to poví vnitřní hlas,
pro mou druhou část,
co se rozvinula na dotaz,
a nakvetla si stříbro rtu,
v němž usedl si časný motýl,
aby vzkaz na letkách doručil.



Láska vaří touha,
a ta topí vody,

a ta bortí vory,
a ta šatí nahé blázny,

kam zavelí mrška ohnivá,
co ráda v srdcích prošívá,
když slabost snáší viny,

a k vínu si ódy dáme,
jež chutná tak prašivý květ,
tak podlomím si kolena,

v obrysech milované,

ty víš zachvělá nebesa,
kde padne bez napočest,
a já se vrátím k slze vzedmuté,

dávno minulá...