Bezová lodička

jaká jsi
duše
a kde jsou tvé stavy
bezová zranitelná
láska …
podívej jsou moře a jsou přístavy

láskou uplave ti
jakási
žena do srdce
a jsou
esence
a ty jsi jiných světů stříbrných

tak proč tolik ztrácíme se
rozkvetlou alejí
že jednou zjara nebe
je jitrem tvých ...

v zahradách
kam vonící kvítka slétnou
v zahradách ve vzpomínkách mám tě ráda

napsala jsi
první čistý smích
půjdeme
spolu
dál


od jara do zimy
a vítr jediné přání
nenechá na dlani

chtěl jsem ti milá
jen zrychlit dech a tep srdce pro čekání ?

dnes pokračuji k nádraží
bojím se o svítání
a nepovím dívce bezové

proč nepoznávám srdce
jsem cizí
a v bílém odříkání
vrátit se básnířce mé duše ?

kde jsi ?
a kde jsi náš domove ?

ve svitu měsíce
v paprscích slunce

vzpomínáš jak mizím ve třezalce

jak horká a vroucí máš radost v kuráži
a v noci
rozšířenými zorničkami
pozoruji v zrcadle hvězdy
a přemýšlím o tvých paprscích
pozorují mě
i svaté oči od smutných vitráží

jdu do kostela abych našel klid slova

ona mě vyjádří

možná měl jsem jít
kam se slunce schová
žel v mých mracích jsou zraky
a strach z milostných blamáží

až po zpovědi objevíš odpovědi

jsou loďky s jiskérkami a rosou

u ojíněných doteků
unese mě jejich svit

a přijdeš ty
s deštěm

vezmeš mě za ruku a počkej

jsme v zimě

kolikrát na břehu
budeš se tázat
na mou pomíjivost ve chvíli

mhouřím-li
oči abych rád

nechal hvězdy třpytit blízkostí na řasách

jaká jsi duše

a kdy ladíme v kroku
v rozmlžení v rozmlžení já

naboso o tebe mám strach

bezová lodičko neztratíš se v tmách
vždyť kolikrát na srdci
ulpělo cest
okřídlených polibků

vnímala jsi každý dotek žijící svou láskou
zdráhající se
dát svůj stín
i třeba jenom na bdělost připomínající
poodhalených ramen

ve vesmírném vřesu
chtěla jsi mě
nechat lesnímu sněhu

a pak v poslední moment poslat ke třezalce

slibovala jsi
uklidní tě uklidní
stavy úzkosti přejdou podívej
na louce zas mají stébla modré náušnice
nebo chceš abych je nechala jen tak
pro motýlí prince
a pod peřinou
rosy

rosy chtěla najít o svítivém snění

že už víš kdo jsi
že ochráníš křehké srdce
za úsvitů
i něhu
že mi poví jaká jsem duše tvoje

až poslala bys pro mě je

k soumrakům
s příslibem vesmírného rozkvétání

k plačícím pod šedavým nebem
dotkla se a
šeptající dlaň

stala se jezerem
až zachvělo se slzami
že jsem duše stromová kde probouzí se zimy ?

i pod peřinou

tolik běloučkých tenkých stop
vítr odvěje
až mi i déšť bude vzpomínat o vločkách na rty
a ty bys ráda vcítila něhu pro naději

říkala jsi mi
věř
že i tam v dálkách svitu hvězd
v ráji
jsou na planetách
jsou tam s bezovou lodičkou
naše děti
a v nich žije dál naše chvíle a ji vlnky kolébají
aby přišla na tento svět
a poslala jsem tě tam pro plaménky ticha
když vzplála tvá slova
jaká jsem duše

čirá a zranitelná a láska ...

zůstala

v pokoji
průzračná konvice
nad ní kolibřík v křišťálovém ději

to paprsky slunce ?
to paprsky měsíce ?

třezalkový lístek o rozsypaném čaji
...
dnes je začátek teskna
zmizím k půlnočnímu vlaku
roztřeseně znějí
mosty odkud nevrací se

pražce už mé klukovské skoky
přes bystřičky spočítají
a lipové plachtoví
mě k jiným světům podá
pražce už povídají
blízko jaro
blízko
a já plující ticho

i to ojíněné smutkem i to se poddá
věř
to odplouvá jen tiché dřívko a láska je zurčivá voda