O Annice
O Annice
Anotace: Inspirováno mou nejmladší dcerou.
Nedávno
Jsme tu mokli
A kolem nás hořely stromy
Vadnoucí k smrti
Oranžově, nachově a citrónovou žlutí
Zničehonic jsi začala mávat řece
Tou drobnou, zkřehlou ručkou
Kterou mi po ránu tiskneš na čelo
A mumlala jsi slůvka
Kterým rozumí jen mláďata
Pane jo, jak já se zastyděl!
Už dávno nemávám řece, ani mrakům
Jen dnům a rokům
Ve zpětným zrcátku
A vlastně nevím, proč?
Děkuju ti za to
Anniko.
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
....Těším se,že to zasejc budu prožívat třeba s nějakou vnučinkou/úsměv/...líbí se mi,jak to umíš v textu"rozjasnit"...Ji.
03.07.2023 10:45:05 | jitoush
Mám dvě malá vnoučata. Učím se od nich vidět zase skřítky,ale pane jo! Vím o čem píšeš...
21.04.2023 20:01:33 | Iva Borecká
Smutné, když člověk si převlékne kůži. A košilatá fantazie, mu už pod kravatou zůstala tak malá*
Ještě že máme, ty malá dětská zrcátka očí*
01.11.2022 16:56:58 | šerý