Láska léta babího

Listí je nažloutlé a zlátne,

prší jak mana na zem

a potulní bardi ohlašují,

že varhanní slavnosti se končí.

Kde? Ve městě v Čechách nejzbožnějším,

však Ty víš.

Je čas sklizně, dožínek a vinobraní,

čas sbírat plody, křehké ovoce.

Kdo zasel, ten sklidí,

ne hanbu, však plody práce své.

Snad závan větru ještě léta babího,

dolétne od Třebovky až k Olešnici

a já tě větře prosím: „duj a pěj!

Tomu na koho myslím, teď pošeptej!“

Kdo je jako ta, jež uvázla mi v srdci?

Je hrdá jako Mločí princezna.

Spanilá je jak Paní z růže,

hbitá jak losos ve vlnách.

Pozorná je a rozdává coby hostitelka,

pracovitá, když stromy s otcem sází.

Je jako květ šáronský,

jako lilie mezi trním,

jako růže mezi bodláčím,

jako studánka na poušti,

která pocestného oblaží.

Vstaň přítelkyně má a pojď!

Zima pominula a deště ustaly.

Hlas hrdličky je slyšet v kraji,

nastal čas prozpěvování.

Jabloň svými plody voní

a réva vydala své hrozny.