Rozhoříváš

rozhoříváš je jako plamen svíčky
dusící se však věčnou samotou
to čadivé vonění mě nezná
dál tonu ze tvé výšky
padají na mě smutky proslzenými kapesníčky
a ty mi nabízíš jen jarní iluzi
že jsou to vločky
letící andělé

je krutá zima na těle
a mnohem víc na duši
i když výčitkami psát zimy tobě
se prostě nesluší

bojím se
i tvých smyšlených pozitiv
malovaných obrazů
které nás již nezachrání
když ležím na ledu na zádech a vločky slétají mi do tváře

a ty je vlákáš do ohně
jak ledy pod botou

tak mi mizíš do daleka ...

bohužel v představách o tobě v pevných kozačkách
jdeš na mém těle
že smutek je třeba roztát

na modrém chodníku
strnule pod ledem vidím na svízele
citů jež mě stahují do hlubin
kde mořské hvězdy jdou
bez úsměvů
a potichu

proč zas a zas hvězdné bludice mě chtějí na dně v písku
kde jen prsty víří zrnka naděje ?

stejně tak při polibku nenacházím knížku
a bublinky si perlí a zvou rty do děje

rozhoříváš

je jako plamen svíčky
a já odmítám v jejím světle číst lásce že srdce zavěje