Rozloučení

 

Propast mlčení, smutek,

zběsilá prázdnota osamění,

zlověstné ticho těhotné

sedlinou spoutané lásky.

 

Odešlas za mrazivého večera,

bledá pocitem zemdlenosti,

letmý pozdrav rozvířil tříšť

slz tuhnoucích ve tmě.

 

Ledová bouře neustala,

dokud neobestřela mé srdce

pustinou bolestné úzkosti,

krunýřem bezradné nejistoty.

 

Čas plyne pomalu a vlekle

nocí plnou vzpomínek

na tvé horké doteky,

na tvé oči vášnivě přivřené.

 

Milovali jsme se v pokoji

plném modravého světla

z elektrického výboje napětí

běsnícího mezi nebem a zemí.

 

Cítím vzdálený tep srdce

tvé spontánní smyslnosti

v přívalu něžných útoků

do hlubin mé vznětlivosti.

 

Má mysl je vyčerpána

zjitřenou představivostí,

slyším tvé volání,

tak tiché, tak nepravděpodobné...

 

Zsinalý touhou,

ruce studené a prázdné,

křičím do oken svou naději.

Co je na tobě vlastně skutečného?