SONET PRO DÍVKU, KTERÁ TANČILA S MĚSÍCEM

Oblaka visela nízko a temněla,

nad dívkou tančící s měsíčním stínem,

krom něhož na sobě vůbec nic neměla,

možná jen kol boků sléz se jí vine.

A on stál, díval se, aniž ho děsí,

nahá jak se smíchem vichřici zahání,

s cheruby líbá se tak jako s běsy,

na bledých ramenou majíc dva havrany.

Nežli noc odejde, stodola vyhoří,

v tůni se zalesknou třoucí se úhoři,

její krev zachutná červeným vínem.

Možná, že jemu se nakonec zaslíbí,

možná, že on jí pak do klína políbí,

a zemře přesvědčen o strašné vině...