Souboj

Nenávist, Láska, dvě sestry rodné,

přede mnou sedí tu, zlá vedle hodné.

Sedí a lákají na svoji vějičku,

obě chtějí, abych hrál jejich písničku.

Na Lásku pohlédnu, v očích jasný den,

temné má prameny, krásné, jak sen,

který mě provázel po celou noc,

bolest srdce odehnal, on měl tu moc.

Bolest a obavy z dalšího žití,

na louce duše se usmálo kvítí.

Nenávist, když vidí, jaké má šance,

před sestru stoupne si, dá se do tance.

Divě se točí a blesky jí z očí

do těch mých cílí: "Pojď se mnou, můj milý,

ať sestřička nad svojí ztrátou pak kvílí."

Pozvednu paži a té, co se snaží

mě odlákat pryč, vzít od srdce klíč,

hned odpovím jasně: "Tancuješ krásně,

že na pohyb tvůj by kdekdo psal básně."

A když vidím ruměnec naděje v tváři a oči jí září,

dokončím větu, jež zazní halasně:

"Však záměr tvůj, buď, jak buď, nedojde k cíli,

ty nikdy mi nebudeš říkat můj milý."