měli jsme se zamilovat mladí

rozjasnívat
zakázané zahrady
mohla ses ukázat
i pomaleji
a najít se mnou
tajuplnou lásku nekonečen

ale místo zasnívání
den co den
letíš ke svítivému ději

denně hoříš z básně
až připadám si léčen
tvojí melodií

rádi

dáme noty?
vesmír na intimní touhy?
dáme pomrky a šanci na tance?

ale moje nokturno tepe jen polovinu doby
a ty mi vyčítáš
verš
co ztrácí emoce

.

měli jsme se v lásce přiznat a být

tak do dvaceti let
v původním znění

a ne až po školách vojnách kariér
a pohřbených
i jiter

bohužel

i jiter
náš dotek tak neúprosně pádí
že osud bude fandit

ach napíšu na sever

až teď
kdy tebe prostě není
a jihům
vzdáleným vlaštovkám
najednou
došel
dech

napíšu
pro černobílé štěstí
rolničky na koni
žadoní neodcházej tak prosím roztřeseně
otoč se
obleč své touhy do liter
třeba ještě dáme ze čtyř let i pět

zas divím se s tebou vločkám

před orloji
ty nemáš rafičku na šňůrku

a můj cit je bandita bez monogramu

v noci obrysy kostelů
zadumaných střech kde spí sníh
a láska?

jenom šátečková historická památka
na černě lesklém ojíněném asfaltu

slečna vytasí z kabelky děj
a až se duha rozplyne

zříš

ano rozbal to tvé ne
ať v očích nebe zvoní chtění po vlasech tě vábit
vždyť my
už máme svoje
pravdy slzy sněhové prstoklady
a niterné šaty
v záňadří milostné promoce

…

tak tedy ty básnířko

víš

měli jsme se věnovat rtům že pastelově svádí
a těla dokázala nevázaně randit

otázka jasná
kdo v šedi na fotce níž

s ledy na březích v bezvodném potoce

piš

odflinkli jsme cinkoty skel
u vín
při pomněnce
a otisk rtěnky na šíji nikdy není jak na sklence

na kdy?

na dýl u lože
na prázdno citu u konce
na naše bezmoce
měli jsme