Ty mé slunce

Jsme bezmocně spjatí
jak dámy kapek na okně
co déšť jimi je
a sklouzává mým pocitem k tobě
milování olemuješ mým odevzdání
a bouřka se nám dvoří
abychom byli něžně divoši
viď malovaná mým stínočelem.

Svícen ví
tak svádí to lahodné
zarezeno plamenem naší lásky
z těch tmavých očí
jež klínem ulehává jinam
než na zem
tak proč by nevzřel chtít tak moc
aby ses rozjařila do nebesách
mi zahučet po svých silonkách
jaké sem vyplodil snivě čároprsty
co's mi podpálila dechberoucí vdech
jakým srdce bije
jak mohutným kanónem.



Dokládám to jako čin obnažený
se o sebe třít tříslovinou rozkoší
kterou tě zpramením skrytoskrytě
v nitru pryskyřičné hloubce
a z tou mědězlatě budem étery vůní
na obraz travnatých nás
explozí měchů krajinových oblak
kde pobudem v šlehačce sametu
budeš-li rozkrajovat má náhodná políbení
budu patřit tvému moři utišení

neplač tady

jsem vítr přec

jenž velebí clony jasné

Ty mé slunce věčné dáli.