sodíkové světlo

ty přicházíš …



pouliční lampo
co nastartuje tvé světlo

mé slzy
jsem zastavil

…

víš
nemohl jsem plakat
nesměl jsem hledat startér vysokého napětí žalu

v nemocnici
v blízkosti

posledních dní života

zase se mě zeptáš tati proč jsem smutný

o narozeninách držím tu výbojku

a ty mi stále projevuješ lásku
ač tělo chřadne
ztrácí se den co den
a mysl si ani neuvědomuje vážnost kde se nacházejí v čase

…

sodíkové dušičky čím žijete a proč

nevnímáme nebezpečí když jsme přímo v té skleněné baňce
mezi elektrody záblesků

nevíme o skle a vysokém tlaku

svítí to

tak i mně až později večerem inicializují slzy

víš neměl jsem plakat v nemocnici
a naopak umět povzbudit

a já řekl jen taťko...
a nemohl jsem dál říct

sodíkové lampy se zapalují večerem
jdu sám tou ulicí

a mám strach
jak mizejí lidé z pokoje
kde smíme sdílet pár čtverečných metrů osudu společně

a zítra tam daly mě

zase jsem zastavil čímsi uvnitř já svůj pláč

nebyl jsem doma
kde směl by
a řešil i to kde jsem doma

a pak to prostě přijde
impuls jak z mikrovlnné trouby
jak eliášův oheň elementu z cívky transformátoru uvnitř
rožne ten svit
vzpomínkám
píše a rodí děj
a srdci dá slzy a oči zavlaží aby mohl odejít
a láska pokračovat

dál