Srdce jak les

Srdce jak les

 

Leden mi setřel vrásku s čela;

to já jen tak, kdybys nevěděla,

proč předčasně vykvetly všechny světa květy,

aby se vešly do jediné věty,

moje milá…

Únor přišel si s nadějí, že sluchu mu popřejí

španělské kastaněty…

Když březen zažehl předčasné léto,

a kostelní zvon ve věži,

jež hlídal tvůj spánek

i moje bdění,

mně očistný vánek

pofoukal čelo,

za kterým se chtělo,

rozskočit srdce snění,

že tady a teď jenom mně…

… náležíš…

Duben si s mrazem ruce podaly,

víly své nožky do bačkor schovaly,

jen jedna v trávě, co zešedla právě,

tančí tu dál; když jsem si přál,

ať hřeje mou duši;

Bože, jak jen ti to sluší…

Květen, či Máj, zeptej se Máchy,

jak nazvat jej náleží,

když radosti, strachy,

na kterých záleží

se utkají v boji tváří v tvář,

pak jen tvoje zář

to rozhodne dnes.

Tak bloudím v tvém srdci

a zjistím v něm přeci,

že šumí… i mlčí, v mých uších vlčích...

jak les…