Manon

Tvé vlasy barvy květu oliv

sežehnuté padajícím sluncem,

jako vítr rozžhavených plání,

jako odraz hořících ruin,

potřísnily okno šarlatem.

 

Okny a závěsy pronikala

vůně medu a vůně vlasů,

a mísila se s tím trpkým západem slunce.

V ten okamžik rozpadl se na kusy,

svět spadlé a zmrzlé rosy.

 

Byla jsi rozpálená z toho objetí,

ale tvé oči byly zakalené a nehybné.

Na světě nebylo sladší prokletí,

než zažít, aniž bych objevil,

tu radost z lásky ve dvou.

 

Něha nekonečných očí,

v nichž láska rozprostřela své břehy,

a její pomíjivé vlny se přehnaly

v řetězci bezstarostných

dnů a nocí, písku a sněhu.

 

Pohltilas mne jako tůň,

Tvá krása mnou otřásla,

milovalas tak věrně a něžně

a našla slova, jako světlo,

propletla ses mnou jako břečťan.

 

Chtěla jsi to všechno, bez odplaty.

Nevědělas, že od svého narození

ti chybí to hlavní – věrnost, co byla kdysi

pro ženu, smutek a odplata,

nebo světlo, co naplňuje život.

 

A v chladném strachu ucouvnu

(zazněl pohřební zvon),

jako ve smrtelné nemoci

poznávám ve své oddané přítelkyni,

že v každé ženě je stín - Manon.