Dálka k zbláznění

                                          Dálka k zbláznění

Jsi měsíc, co vlasy koupe si v řece.

Pohlédnu vzhůru, k smrti jsi vzdálená,

dotknu se hladiny; tak blízká přece…

Jsi popřením samoty,

i duše prázdnoty,

bylinka z hájů prastarých pověstí,

trhaná v půlnočním tichu.

Pramen všech slz prolitých ze štěstí

i  klidného, šťastného smíchu…

Jak úlevný déšť, jenž tušit je v povětří,

jak strom, který stínem svým konejší,

prosím tě nahoru ať vláhou nešetříš,

i o chládek tvůj tam vezdejší…

Vím, že v té dálce, která mě leká,

sedíš tam v nějakém „kdesi“.

„Chceme, abys věděl, že na tebe čeká.“

mi do duše šeptají lesy…