Stopy ve sněhu

 

Stopy ve sněhu…

 

Čekání na tvůj hlas, co tajů, kolik krás

se v té melodii skrývá,

struny rozechvívá,

jak do harfy bys sáhla

a symfonie náhlá

do srdce se vkrádá, když řekneš:

„Mám tě ráda.“

 Toužíš slyšet na oplátku

v tom světě protivenství, zmatků

jak keltský roh by zadul snad:

„Má vílo, od palouků lesních,

až cesta suchým listím promění se ve sníh

a na té vodě mrazem bělostné,

stopy tvých nohou,

bose žalostné,

za pocity mé, tolik úzkostné

mohou…

Vždyť nesluší se sněhem jít,

chodidla zmrzlá na kost mít

na tvé strastiplné pouti,

kdy vše se vzduchem krutým kroutí,

rty horkými mou tepající krví,

chci, dá – li Bůh, že budu prvý,

tvé prsty, nárty, paty,

ač vím, že nejsem svatý,

před zimou ochránit

a říct, co chtěl jsem na začátku a řekl tolikrát:

Miláčku, mám tě rád.“