Šamanka

Šamanka

 

Konečky prstů zkřehlých

jsem jejích slov se chytil.

Mraky stavěly hrady na sníh,

já ve vzduchu ho cítil.

Však také její vůni;

té ženy bez hany a bázně,

a přestože mé strázně,

když nesměl jsem být u ní,

se zdály větší skály být,

tak přece proti větru jít

ať úplněk je, či novoluní…

jsem rozhodl se rázně.

Tam kdesi, na severu

v krajině ledu, sněhu

v polární noci šeru,

ve vzduchu tuším něhu.

Bliká jak svíce naděje a směru,

jež za ní přímo zavede mne

tam,

kde pod jejími kroky rozmrzá 

-to není klam –

i země,

jež po staletí volnost nepoznala;

to není ani fantazie chvála;

to je jen pocit, co usadil se ve mně,

když útržky jejích slov léčivých,

mi na rty navrátily smích

a za pramínkem vlasů,

za její tváří

i pro ňader jejích krásu,

běžím…

když na obloze černé,

Severka tiše září…

a … sněží …