V každém tom v.z.á.c.n.é.m okamžiku
zpomaleného uvnitřnění
se srdce rozsvítí do třpytu zlatavého
dvě bytosti se v jedno spojí
s nepopsatelnou něhou
a bytí rázem v nebytí se v okouzlení změní
pak vlny moří, oceánů, jen pohladí kýl dvoustěžníku
v rozlehlé ploše pro brázdění
v odraze modře lačnící
ve řvoucím nadhlavníku
kdy slanost na mých kotnících
je odkaz všeho, co je v nás
je odkaz zpovědníků…
A když den klidu nastolí
s hladinou v uléhání
když hvězdy krásou ožijí pak ve svém uzardění
a měsíční zář osvítí blažené okolí
duše se cítí rozlehlá a silou svoji chrání
vše, co se kol ní rozplývá
s láskou a milováním
Ty všechny v smrti, jak Ty všechny zaživa…
omamné vůně chytáš do dlaní a pod živůtek a záhy nám je dokážeš bez váhání darovat...díky ST*
19.12.2024 12:11:47 | Frr
Nezatahuj roletu,
ať se Měsíc dívá
a též z komet proletu
spatřím, jak jsi divá.
Ponech jenom záclonu
s bělí alabastru,
ať tě spatřím v záklonu
a s patinou rastru.
18.12.2024 02:34:04 | Špáďa
Okouzlená jsem taky v téhle chvíli
Tu představy se vyrojily
A mají sílu dvou...
A voní... láskou
...zvou
srdce
na rande
duší:-)**
17.12.2024 23:47:19 | cappuccinogirl