držení se památného dřeva

ostrovy klidu
lavičky pod stromy
zelené lístky léta

dívají se na sídliště
rušného města

tam někde obyčejné životy
mají svoje okna
s tajemstvími

když najednou okaté děvče
se usmívá
od lavičky kdesi výš
o které si nevěděl

a chceš ji blíž
aby začalo tisíc dní léta
s doteky radostnými
které mě dnes rozplakává
že zase na té lavičce nad městem
sedím …

... a všecko co jsme prožili
se scvrkává do momentu
kdy pokládáš svou jemnou dlaň
na mou ruku pro duši
jíž se držím toho památného dřeva
jak tenkrát
kdy jsi ještě neměla prsten
od cizího muže
s nímž budeš jistě šťastnější
nejedno léto
nejeden podzim
nejednu zimu
jako by jaro smělo srdcím trvat