Akt

Akt

 

Nocí projel blesk – Jitřenka jasná…

ach Bože, tušil jsem, jaká je krásná.

Ale že tak,

až ruka se třese

když srdce buší

a přechází zrak,

jen hlava už tuší,

že z oparu mlhy,

jak z mořských pěn,

Nymfa vystoupí oděná jen

do mořských řas,

pak niterní třas

mě cele prostoupí a

úžas z těch krás

mi pronikne duší…

 

Od kotníků hladkých,

po kolenou výš,

přes pár stehen sladkých

jsem pojednou blíž,

kde voňavě skrytá,

jak studánka v trávě

je podstata krásy,

jež potěchu skýtá

i pocity spásy,

když ve chvíli té

smím dívat se právě…

Dál pohled svůj vedu po hebké kůži,

na vrcholky hor, kde poupata růží

chci políbit snad,

tak jak to mám rád.

Pak stezkou úzkou

a po krku vzhůru,

dál k měkkým rtům,

blíž ke svým snům,

jež po šípku voní,

zahání můru…

A když plavé vlasy,

jak obilní klasy

v plném létě hladím,

zelené tůně hlubokých očí

k pohledu, úsměvu…

pokorně… svádím…