Jezero

I.

Pěj holoubku ledovou plání
pěj zhluboka do vyhasnutí
zlatem prahne otcovy dlaní
z železných okovů vysvoboď
- ji.

Věje jižně, lednovým douškem
tam, kde bílý ptáků šera kraj
bílých ptáků hlas vlaje ouškem
pro mne a ni snění v něžný ráj.

Pod nebeskou závějí svitu šero
svitu šero, kdež vznáší se, vznáší
holoubek bělavý pěním smrt plaší
toť chvíle sbohem jezero, sbohem.

Matko - matičko - maminečko
však uhlík v ohni lásky doutnal
a plamen žalem vzrůstá, vzrůstá
pravím ku údělu světa - srdéčko.

Dávám sbohem,
kde bílý ptáků šera kraj
bílých ptáků hlas vlaje ouškem
pro mne a ni snění v něžný ráj.


II.

Jak ticho lesní krajinou vábí
jak prostá douška hrobě zkvétá
kde srdéčko žárem plane - Leno?
kde srdéčko žárem plane - Leno?

Lesů hoj ku luně hlásá lásku hojno
podvečerem tělo sosně vznáší se
ani špitu bílého kraje, kdež ve spise
vášní hloubkou provázím Tě.

Dech mi pádí - pádí podél jedlí
ani mrtev - živu plesám vůní její
až sem sluha krále hradu plíží.

Holoubek jedlovým poutal pěv
kdesi peřím mával nad lesy
a bílých ptáků hlas tu věsí
sluha jede - hyjé, hyjé.

Zřel oči milujíc jednu jedinou
modravé po iris, jež se pyšní
kůží tmavší s jizvou na pravé
kdež škůdci jeho opět hynou.

Jeli den, jeli noc vánkem lednovým
kdež horečka Jaromíra smrtí žahá
snad má douška vdechneš drahá
a euforie lásky blíže se blíží blíž.

III.

Pěj holoubku ledovou plání
pěj z hluboka do vyhasnutí
zlatem prahne otcovy dlaní
z železných okovů vysvoboď
- ji.

Rozjímaje - dřímá a velebí si
kde Lenin hlas tkví ouškem
kde Jaromír mezi stínem svitu
pátrá po pěvu kdesi tady tu.

Hladím něžně holoubku Tě
letěl jsi kus to kraj, přes bělavý háj
kdesi Jaromír podmanil se zimě.

Pravím, já živ a zdráv milá
ja živ a zdráv, jeďme k jezeru
jeďme tam, kde bílý ptáků šera kraj.

Jeli den, jeli noc vánkem lednovým
až bělavý oř u jezera vůz ponechal.

Matko - matičko - maminečka
u dvéří toť žena má, ženuška
u jezera naše douška ucítíš
ach, šplhal bych se výš a výš.

Chyť si srdéčko - žárem plane
tam, kde políbím Tě pod závějí.
Chyť si srdéčko - žárem plane
tam, kde dech opouští Tě - vzplane.

Dávám sbohem,
kde bílý ptáků šera kraj
bílých ptáků hlas vlaje ouškem
pro mne a ni snění v něžný ráj.

Jaromíre! Jaromíre! Jaromíre!