dostihnout duchy okamžiků??

slečny na stadionu
vyhlížely nové kluky

já tomu nikdy nedával patřičnou váhu
prostě jsem přišel
a všem utekl

nejrychlejší nohy města
vzpomínám
jak mě později do závodu pod rozkvetlými lípami
přihlásila profesorka tělocviku

přinesla mi před startem
červené tretry

proto se asi ptala jaké mám číslo

skutečně

překvapen že myslí opravdu na mě

možná jsem se také začervenal
že nemám na boty jako ostatní

myslela to profesionálně
abych tomu utíkání dal nějaký cíl
až přijdou ti rychlejší
až přijdou prohry
až budu poslední

tak jsem to sportovně přijal

ale myslím
že za těmi mými bezcílnými momenty
s vítězstvími bez bot odpichujících se od antuk
bylo něco děsivého
něco co není normální
něco
co dokáže člověka v letu proměnit na několik vteřin
bytostně v jiné já

...

kdyby se mě dneska ptala láska
odpověděl bych že ti sprinteři nemohli být přede mnou
protože sledovali jaké slečny přišly

a já přišel všem uniknout

zamilovanost člověka někdy zpomalí
udělá ze srdce mazlíčka
duhového pohodlí nebeských maňásků
se hezky dotkne
paci pac
a tleskneme si s blond pro úsměv
nebo i pro tiché slzy jako sníh
který zachumelí i tmavovlásku

já mohl zvítězit protože jsem nic z toho necítil
jenom jakýsi vnitřní oheň v řevu okamžiku


…

dneska jsou ty moje nohy po tříštivých frakturách
spojené pomocí kovů

nedá se uniknout ani zvítězit nad bolestí
a to je právě tak stresující jak být v cíli sám

je to možná horší
protože většina atletických vítězství přichází
v jiné etapě života
a jen stíny šeptají staré lítosti

já jsem jinde

všem stále utíkám

mám stále jiné já
i když je to jak chtít …